Podívejme se na to, jaké mají tyto foťáky oprati standardním zrcadlovkám výhody. V první řadě bych asi vypíchl jejich kompaktnost, a to i kompaktnost jejich objektivů. Váha takovéto sestavy může být i několikrát lehčí než hmotnost sestavy se zrcadlovkou mající stejné parametry a často i výsledky. Některé systémové kompakty však až tolik kompaktní nejsou, typicky třeba můj Panasonic GH3. Menší čip může být z jednoho úhlu pohledu také brán za výhodu. Zvětšuje totiž tzv. crop faktor. V praxi to znamená, že čím menší čip, tím delší výsledná ohnisková vzdálenost a tedy i přiblížení. Při focení divoce žijících zvířat je tedy výhodnější vzít si ke stejnému objektivu fotoaparát s malým čipem, jelikož dosáhnete většího přiblížení.
Abych byl objektivní, musím podotknout i řadu slabin, které CSC fotoaparáty oproti zrcadlovkám mívají. Kompaktnost většinou bývá na úkor množství hardwarových ovládacích prvků, bez kterých se fotograf těžko obejde. Díky nim je totiž schopen svůj přístroj rychle ovládat. Jsou samozřejmě výjimky zastoupené například Panasonicem GH3, Olympusem OM-D E-M1 a ani můj druhý foťák Panasonic G2 na tom není co do počtu ovládacích prvků úplně špatně. Jsou to ale spíše výjimky. Další a asi nejzjevnější slabinou je menší čip, díky němuž je obvykle vyšší hladina šumu při zvýšené citlivosti ISO. Naštěstí se s tím výrobci těchto fotoaparátů statečně perou. S čím se ovšem prát nejde je hloubka ostrosti, s níž se u malých čipů hůře pracuje. To považuji za největší nevýhodu systémových kompaktů. Dále chybí optický hledáček (není do fotoaparátu technologicky zakomponovatelný). Nahrazen však bývá kvalitním elektronickým ekvivalentem, jež má také své výhody. Jiným mínusem je příslušenství k CSC fotoaparátům, kterého je již sice velké množství, ale Nikonům a Canonům se zatím může jeho sortiment těžko rovnat. Poslední slabinou, kterou bych zmínil, je i o něco vyšší cena.